Stalo se ...

První adventní nedělí jsme vstoupili do období, které nás má vést k zastavení, ztišení a většímu přiblížení se Bohu. Bohužel často se necháváme strhnout atmosférou, která v poslední době tak často připomíná honbu za dárky, stíháním všeho možného, jako bychom chtěli dohonit čas a stihnout do konce roku ještě všechno to, co máme pocit, že je nutné udělat. Zapomínáme tak trochu na to, že Ježíš se narodil do zcela nepřipraveného prostředí, do zimy, chudoby, dokonce neměl ani svoji postýlku. Tou se mu staly pouhé jesle na krmení zvířat, vystlané slámou. Naše touha udělat krásný a čistý domov, aby nám bylo všem v něm na Vánoce hezky, pořídit všem vysněné dárky, je někdy nakonec vykoupena únavou, vyčerpaností, nespokojeností, že není vše podle našich představ a maminky pak na Štědrý večer padají únavou. Chtěl by to tak Ježíš? Určitě ne. Jemu by radost přinesly maličkosti, které by byly vykonány s láskou a s touhou, udělat ty kolem nás šťastnějšími. Co je to platné, když sice bude vše dokonale nachystané, ale pod vánočním stromečkem bude panovat únava a z toho plynoucí nervozita. Ne nadarmo nás náš otec biskup vyzval k tomu, abychom v čase adventním, se nezapomněli zastavit třeba v kostele a za všechny ty naše blízké, kterým jsme koupili či vytvořili dárek se také pomodlili. Možná, tak pro ně uděláme mnohem více, než jsme schopni domyslet. A sami budeme také více uvnitř radostnější. Ať požehnané adventní věnce, které jsou prastarým symbolem tohoto času a naplňují světlem v tento čas naše domácnosti, nám připomínají nejenom blízkost příchodu Krista, ale i blízkost k srdcím všech lidí, které nám Bůh posílá do našich životů.

Foto: Ladislav Lojda